Míšo, jak by jsi popsala to čemu se teď věnuješ?
Hlavně fotím a věnuju se vizuálnímu směřování pro značky a tvůrce. Nejvíc mě baví pracovat s lidmi, kteří chtějí, aby jejich prezentace opravdu odpovídala tomu, jací jsou.
Aby se v tom poznali. Aby když potom vidí fotky nebo celý vizuál, řekli: „Jo, tohle jsem přesně já.“
Co pro tebe tvoje práce vlastně znamená?
Je to hlavně spolupráce s klienty a nějaká společná tvorba. Hledání toho, co daný člověk nebo značka vlastně chce komunikovat.
Pracuju spíš s menšími značkami a osobnějšími projekty, takže je tam hodně důležitá empatie a navnímání. Mám pocit, že právě v tom může vzniknout něco opravdového.
Jak u tebe takový proces spolupráce většinou vypadá?
Někdy si všechno sedne hned a někdy je to delší cesta.
Třeba minulý rok jsem dělala web pro Kláru Meliškovou a její projekt zaměřený na přirozenost v jednání. Hledaly jsme spolu podobu toho webu několik měsíců. Po každém setkání se něco posunulo, něco jsme navnímaly jinak a postupně se to skládalodohromady.
A právě ten moment, kdy všechno zapadne a člověk cítí „jo, to je ono“, mě na tom baví asi nejvíc.
Je pro tebe důležité, aby za tím vizuálem bylo něco víc?
Přesně. Je pro mě důležité, aby za tím bylo něco víc než jen hezký obrázek.
Myslím si, že vizuál by měl být propojený s významem. Aby to nebylo jen atraktivní na pohled, ale zároveň prázdné. Hodně si hlídám, aby tam byla nějaká opravdovost a smysl.
Jak ses vlastně dostala k fotografii?
Můj taťka fotil amatérsky, takže jsem se k tomu dostala přes něj. Pak jsem studovala reklamní fotografii ve Zlíně a postupně jsem si během praxe začala víc uvědomovat, co mi je blízké a co vlastně chci dělat.
Mám pocit, že člověk se k tomu stejně nejvíc dostane až skrz zkušenosti a práci s lidmi.
Co bylo na začátku nejtěžší?
Asi skloubit samotnou tvorbu s tou druhou částí práce — sháněním klientů, organizací a vším kolem.
Jedna věc je dělat to, co člověka baví, a druhá věc je, aby to fungovalo dlouhodobě. Myslím, že to zná hodně lidí, kteří pracují sami na sebe.
Někdy je práce hodně a někdy zase skoro vůbec. A člověk pořád hledá nějakou kontinuitu.
Naučila tě tahle práce něco i mimo focení?
Určitě komunikaci a větší citlivost vůči lidem.
Ve škole se člověk naučí techniku, ale už moc ne to, jak komunikovat s klientem nebo jak vnímat jeho potřeby. A to je podle mě obrovská část celé práce.
Je to hodně o jemnosti, důvěře a o tom umět člověka opravdu navnímat.
Stává se ti někdy, že focení člověku něco dá i osobně?
Ano, hlavně u portrétních focení.
Několikrát mi ženy po focení psaly, že se na těch fotkách viděly způsobem, jakým se nikdy předtím neviděly. Že se dokázaly vidět hezky nebo víc samy sebou.
A to jsou asi momenty, které mají největší sílu.
Jak podle tebe člověk pozná, že potřebuje řešit svůj vizuál nebo prezentaci?
Asi ve chvíli, kdy cítí, že to, jak se prezentuje, neodpovídá tomu, kdo je. Nebo když má pocit, že jeho projekt potřebuje posunout dál.
Dneska je všechno hodně vizuální a rychlé. Lidé často vnímají první dojem přes obraz. Ale zároveň si nemyslím, že všechno musí být dokonale naleštěné. Důležité je, aby to působilo přirozeně a opravdově.
Co chceš, aby si lidé z tvé práce odnášeli?
Asi hlavně dobrý pocit z celého procesu.
Jedna klientka mi nedávno psala, že pro ni nebyly nejdůležitější jen samotné fotky, ale hlavně to, jak se během spolupráce cítila. Že tam byla pohoda, dobrá komunikace a příjemná atmosféra.
A to je pro mě strašně důležité. Samozřejmě chci, aby vznikl hezký výsledek, ale stejně důležité je pro mě i to, jak se člověk během celého procesu cítí.
Jak jsi se dostala do Meandru?
Přestěhovala jsem se do Dobřichovic a hledala coworking. Pak jsem tady náhodou potkala bývalou spolužačku ze Zlína a postupně jsem sem začala chodit víc.
A právě to mě na Meandru baví, že tady přirozeně vznikají nové spolupráce a propojení. Člověk si tady nejen sedne k práci, ale zároveň se potkává s lidmi, se kterými může něco vytvořit.
KONTAKT NA MÍŠU