Od dětských příběhů přes televizi až po divadelní jeviště – Petr Hauzírek nám v rozhovoru povídá, co ho inspiruje, na čem právě pracuje a proč jeho hlava někdy vypadá, že má víc místností, než by se zdálo.

 

Petře, mohl by ses prosím krátce představit a říct něco o tom, čemu se věnuješ? 

Jmenuji se Petr Hauzírek a jsem scénárista a dramaturg. Pracuji v České televizi a zároveň i pro jiné televize – u nás jich moc není, takže i pro TV Nova a pro Primu. Věnuji se hodně tvorbě pro děti, ačkoliv se to teď trochu mění, protože od ledna začnu dělat něco jiného – budu se věnovat hrané tvorbě v České televizi, prostě seriálům. Ale pořád mě baví věci pro děti. Vydal jsem knížku pro děti a teď mám rozepsanou další. Mám i rozdělaný film pro děti, u kterého netuším, kdy bude realizovaný. Pracujeme na něm – je to taková návaznost na Jaroslava Foglara, na Rychlé šípy a Stínadla, a těším se, protože to mám rád. 

No a to je přesně to, co dělám… Píšu scénáře, anebo dělám dramaturgii. To znamená, že někomu ty scénáře čtu a snažím se mu pomoct, aby z toho vznikl celý film. 

Věděl si už od malička, že by ses něčemu takovému chtěl věnovat nebo jsi se k tomu dostal postupně? 

Myslím, že jo. Pamatuju si, že když jsem byl malý, psal jsem různé takové klasické pokusy o knížky, co dělá spousta dětí, nebo různé příběhy. Asi jsem si dělal i takovou fanfikci, že něco čteš, třeba Tolkiena, a pak si z toho světa píšeš svoje vlastní příběhy. To jsem rozhodně dělal. 

Studoval jsi scénáristiku nebo dramaturgii už ve škole? 

Jako, jestli jsem něco takového studoval? Nestudoval. Já jsem studoval informační vědy a knihovnictví a je to takový prapodivný obor, který kombinuje logiku, až skoro matematiku na jedné straně a na druhé straně práci s jazykem a lingvistiku. Obor se totiž zabývá tříděním informací, takže je to vlastně taková podivná kombinace humanitních a exaktních věd. 

Pak jsem studoval pedagogiku a nová média, takže prostě od každého něco. Takovou všehochuť. Ne všechno jsem teda dostudoval, ale žádný čistě umělecký obor jsem nevystudoval. Ještě jsem chodil na Literární akademii, takovou soukromou vysokou školu, na různé kurzy, a to bylo vlastně jediné moje umělecké vzdělání. 

A jak ses k tomu tedy dostal? Myslím k scénáristice a dramaturgii? 

Hele já jsem pracoval v městské knihovně v Praze, když jsem ještě studoval, protože mě ten svět knihoven nějak bavil. Byl to takový knižní provoz. Já jsem třeba uvažoval o založení vlastního knižního nakladatelství a tak. A tam jsem se začal právě věnovat práci s dětmi a dětské literatuře. Měl jsem programy pro děti, přednášky, všechno možné. 

A tou dobou jsem zjistil, že v České televizi v redakci pro děti je volné místo. Tak jsem se přihlásil, vybrali mě a od té doby se tomu věnuji. 

A jaký je tak tvůj oblíbený projekt, na kterém si pracoval, nebo to tě nejvíc naplňuje? 

Oblíbený projekt? 

Jestli je to spíš tvorba pro děti, nebo něco jako projekt Identita, na kterém jsi pracoval?

Projekt Identita mě bavil. Je to určitě i proto, že mám rád grafický design, a taky mě baví takovýhle typ dokumentů o umění. Ale pořád je mi asi nejbližší tvorba pro děti. 

A to, co mě teď opravdu nejvíc baví od srdce je zaprvé ta rozpracovaná knížka a za druhé film, který má pracovní název Vontové. Nevím, jestli znáš svět Stínadel a Rychlých šípů, ale tam jsou ty Vontové, Ježek v kleci a tak dále. Touhle vontskou legendu se ten film vlastně rozvíjí a to mě hrozně baví. 

Mě od tebe zaujala dětská knížka s názvem Planeta je Prga. Co tě inspirovalo jí napsat? 

Byla to objednávka od televize, chtěli nějakou celoroční kampaň pro děti na téma ekologie. Zadání bylo celkem vágní, a tak jsme s kamarádem a kolegou Danem Špačkem, který to celé kreslil a dělal vizuál pro Déčko, nad tím začali přemýšlet. 

Vymysleli jsme si postavu super princezny, jmenuje se princezna Prga, a udělali jsme to tak, že jsme si vydefinovali osm největších ekologických hrozeb. Aby to bylo pro děti dobře uchopitelné, každou tu hrozbu jsme zhmotnili do nějaké příšery. 

Vznikla tak různá monstra, třeba Puchlan smrdutý a podobně. Mají takové ty pseudobiologické názvy. Vzniklo osm těchto hnusáků a v každé epizodě, která běžela v televizi, se s jedním z nich bojovalo. Byl to takový klasický akční animák, krátké epizody, a na to pak navazovaly explainery, tedy vysvětlující videa. Materiálu jsme měli hodně a přišlo nám, že když už to takhle vzniklo, dala by se z toho udělat i knížka. Ty obrazové materiály už hotové byly, ale příběhy ne, takže jsem je dopsal a vznikla z toho knížka. 

Nacházíš ve svých dětech inspiraci pro tvorbu?

Jo, určitě. Mám docela hodně dětí, jsou čtyři, takže takový cirkus. Protože se vzdělávají doma a nechodí do školy, trávíme spolu hodně času, a myslím, že z toho dokážu opravdu hodně čerpat. 

Takže za prvé, jsou v různých věkových fázích. Nejmenšímu jsou dva a nejstaršímu dvanáct, mezi tím jsou další dvě děti. Takže tam vidím ty různé fáze a baví mě sledovat jejich vztahy, jak spolu pořád řeší konflikty a co vůbec řeší. Sleduju, která část světa je pro ně zrovna relevantní, co je v danou chvíli zajímá a co je pro ně momentálně důležité objevovat. Určitě je to pro mě inspirativní. 

Je něco, co bys rád udělal, ale zatím ses k tomu nedostal, ať už v psaní, nebo v nějakém projektu? 

No, to je především milion a půl takových věcí. Kromě toho, že mám v hlavě asi šest rozepsaných knížek, dvě divadelní hry a několik filmů, tak jsem zrovna nedávno říkal své ženě, že bych ještě potřeboval v životě stihnout být malíř a být sochař. Pak bych taky potřeboval jít do politiky, protože mám nějaké plány, co by bylo potřeba změnit, třeba v kultuře. Takže vlastně toho mám hodně, co bych ještě chtěl stihnout. 

To zní skoro, jako bys byl dva lidi. Teď jsi mluvil o divadle, takže píšeš i nějaké divadelní hry? 

Nepíšu, ale nedávno se mi ozvali z Minoru, což je divadlo pro děti. Konkrétně Jan Kirků, který je teď ředitelem toho divadla, a chtěl by, abych pro něj něco napsal. Momentálně jsme byli ve 

fázi domlouvání, takže mi to do té už trochu přeplněné hlavy přidalo další „pokojíček“, totiž to, že je potřeba napsat divadelní hru. Každopádně doufám, že se to stane, byl bych rád. 

Takže se na to vlastně těšíš a bereš to jako novou příležitost? 

No jasně, určitě, bylo by to super. Jen doufám, že na to budu mít čas.