Šárka Sodomková je architektka, která se z rodinné kanceláře dostala stopem k práci v Berlíně, náhodou objevila svou lásku k této profesi a díky oceněnému projektu Dřevák se stala součástí kultury v Řevnicích a života v Meandru.

Šárko mohla by ses krátce přestavit a popsat to co děláš?

„Jmenuji se Šárka Sodomková a jsem architektka. Moje etapa spojená s Meandrem začala díky Dřeváku (Bývalá budova starého nádražního skladiště v Řevnicích). Bylo to myslím v covidovém roce, nějak před Vánocemi 2021. Právě tehdy jsem dostala potvrzenou objednávku na prováděcí projekt rekonstrukce Dřeváku. Měla jsem to kousek i od Dřeváku, tak jsem si řekla, že to zkusím.“

Co tě přivedlo k architektuře? Byl to už tvůj dětský sen nebo ses k tomu dostala náhodou?

„Byla to spíš náhoda, protože jsem se rozhodovala ještě za totáče. Můj táta chtěl, abych věděla, co budu dělat. A já jsem se rozhodla podle toho, že tenkrát dávali nějaký český film, kde se ten hlavní hrdina furt šprtal na zkoušky a přišel kvůli tomu o holku. Šprtal se na architekturu, podle mě, a mě to zaujalo, takže to bylo celý takový naslepo.“

Jaká byla tvoje cesta k místu, kde jsi dnes? Co tě nejvíc formovalo?

,,Pracovala jsem v malé, vlastně až rodinné kanceláři. Začala jsem tam už poměrně brzo, myslím, že ve třetím ročníku na škole. Naučila jsem se tam kreslit domy a připravovat doprovodné dokumenty. Zároveň jsem tam pracovala i s nábytkem, takže jsem se naučila dělat také interiéry. To mě hodně ovlivnilo – naučili mě tu práci mít opravdu ráda a myslím si, že právě to je cesta, jak dosahovat nejlepších výsledků, protože víš, jak na to.

Ne každý architekt se vydá touto cestou, ale já jsem vděčná té první kanceláři, ve které jsem pracovala, protože věřím, že to byla ta správná cesta.“

Pracovala jsi jen v Česku nebo i v zahraničí?

,,Po škole jsme strávili rok a půl v Berlíně. Dojeli jsme tam stopem a pak jsme obcházeli kanceláře a klepali na dveře. Takhle jsme získali práci v Berlíně a myslím, že jsem se tam naučila spoustu věcí. Taky nám to pomohlo zorientovat se, protože oni – na rozdíl od Česka – už kontinuálně budovali kariéru v architektonických kancelářích a vedení vědělo víc, jak na to.

Přemýšleli jsme i o tom, že bychom tam zůstali, a to jak kvůli životní úrovni, tak i kvůli kultuře a lidem. Měli jsme tam malý byt se dvěma okny, ale byl to byt, který jsme si mohli dovolit pronajmout z našeho platu, a ještě jsme si dokázali našetřit i přesto, že jsme měli třetinový plat oproti našim kolegům, kteří tam dělali úplně to samé co my. Z těch peněz jsme si pak mohli koupit i pozemek v Zadní Třebani.

Bylo to pro mě hodně magické období.“

Na jakem projektu tě nejvíce bavilo pracovat?

,,Teď jsem hodně ponořená do projektu Dřeváku, díky kterému jsem i tady v Meandru. Ten projekt jsme už dokončili a vyvrcholilo to tím, že jsme ho nechali hezky nafotit a přihlásili jsme ho do různých soutěží, ve kterých různě bodujeme. A to je zároveň i větší motivace dotahovat další věci.

V posledním roce jsme navíc dostali příležitost ten projekt dotáhnout úplně do konce, protože jsme tam dělali různé interiérové úpravy. S Petrou jsme tam třeba nanosili staré sudy, udělali jsme na ně piktogramy a přetvořili je na odpadkové koše. Ta příležitost dotáhnout to celé až do finále je pro mě strašně fajn zkušenost.

Když děláš třeba rodinný domek, tak k nim nemůžeš jen tak v sobotu přijít dobrovolnicky pomáhat, protože by to prostě nevypadalo dobře. A taková veřejná stavba je úplně něco jiného, můžu vidět, jak to funguje pro lidi a jak si to užívají.“

A co máš nejradši na Meandru?

,,Naposledy jsem zažila velkou kancelář v tom Berlíně. A pak jsem pracovala z domova, protože jsem měla malé děti, takže jsem pracovala po večerech, když děti spaly. A přišlo mi to vlastně docela dobré, že jsme s manželem takoví garážoví architekti.

‚Na Meandru si nejvíc užívám lidi. Tu dynamiku, jak je tu občas ruch a jindy zase klid, jak je tu někdy sranda, nebo že si můžu dát s někým oběd. A když nechci, tak si prostě nasadím sluchátka a můžu pracovat a soustředit se. To mi tady přijde úplně nejlepší.‘